Nezáří

19. ledna 2017 v 21:56 | Šaras |  Spíš texty
Září 2016... a tak.



Hořkost v puse a celym těle, dobře známej pocit. Knedlík v krku, zatínáš zuby a snažíš se tim potlačit poraženecký slzy. A hlasy v hlavě řvou... Zase jsi to posrala, zase jsi nebyla dost dobrá. Mezi popraskaný rty vsuneš cigáro, i když víš, že po takový době nekouření ti po něm bude akorát blbě, potáhneš, kouř dráždí plíce, přemáháš jistý nutkání si rozpálenou špičku přitisknout na předloktí v marný naději, že bolest přebije bolest.
Ve vzpomínkách se vracíš o pár tejdnů zpátky, byly asi tři ráno a vy jste šli kolem Olšanskejch hřbitovů, držel tě za ruku a tobě to všechno připadalo neskutečný... Míjeli jste kostel, byl zespodu přisvícenej halogenovejma lampama a na travnatejch plochách kolem něj prskaly zavlažovače. Do chladnýho vzduchu řekneš polohlasem pár horkejch slov: "Víš... Já se vždycky chtěla líbat v dešti." Jen stiskne tvoji ruku a rázně vykročí k místu, kde se dvě trysky zavlažovačů setkávaj. Zastaví se naproti tobě a ty v tý chvíli nemáš sílu se mu podívat do očí. Tváře ti hořej, pozoruješ špičky vašich bot, jak se dotýkaj, pak ti konečky jeho prstů lehce přejedou po krku směrem nahoru, zatlačej na okraj čelisti, ty zvedneš hlavu, ani se nestačíš nadechnout a celej vesmír se smrskne jen na jeho rty, na studenej kovovej kroužek a možná na vodu, která ti smáčí kapucu, vlasy, batoh... Šeptáš do těch nádhernejch rtů, že to je idiot, že budeš mít mokrý a studený nožičky a určtě budeš nemocná, aniž bys věděla, že ti o pár desítek minut pozdějc bude pekelný horko, že do sebe budete zapletený tak, že nebudeš mít ponětí, kde tvý tělo vlastně začíná a končí, dokud vás od sebe násilně nerozerve ten starej zmetek čas.
A pak můžeš hodiny sedět v autobuse, pozorovat měnící se krajinu, slunce, co přes mraky kreslí křivý stíny a mít ty nejsladší představy na světě, doma můžeš bejt celá zabalená do vzpomínek na těch pár chvil, kdy sis myslela, že něco máš, ale realita má ostrý zuby a ty to víš. Rve s nima tvý malý království, co sis kolem sebe upletla, až ti zbyde jen hromada potrhanejch nitek, který se ti zamotaj do tkaniček od bot a nepustěj tě z místa. Nemůžeš dělat nic, jen stát, kouřit jedno hnusný cígo za druhym a podporovat tak hořkou pachuť slz.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama