BDSM na ORL

4. prosince 2016 v 13:32 | Šaras |  Spíš texty
Tahle povídka vznikla na podzim roku 2014, od tý doby uplynulo hodně vody a já bych v tom textu nejradši udělala spoustu oprav a škrtů, ale trochu se bojim, že by už nebyl tak autentickej. A taky jsem líná.



Začalo to pošmournýho středečního rána. Vylezla jsem z postele a vlastně jsem měla celkem dobrou náladu, protože jsem se těšila, že primář na ORL - kterýho jsem se tak trochu bála, protože je proslulej svejma lehce brutálníma zákrokama - snad konečně vyřeší to, proč jsem v jednom kuse nemocná.
Sedla jsem do auta a po cestě do nemocnice jsem se stavila na úřadě pro kartičku pojištěnce (záležitost, kterou jsem zřejmě měla vyřešit už o prázdninách, líp řečeno hned, jak jsem se vrátila z Itálie a zjistila, že si moje peněženka dovolenou trochu prodloužila a doteď se válí v jednom nejmenovaným hotelu v Miláně). Čekala jsem tam dost dlouho, ručičky hodin se nemilosrdně blížily k osmý a já opravdu nechtěla přijít do nemocnice pozdě. Co když je týrání pacientů trest za to, že nejsou dochvilný?nervózně jsem si skousla spodní ret.
Ve čtvrt na devět jsem dorazila k nemocnici, naštvaná, protože pochopitelně nebylo kde zaparkovat, takže jsem nakonec vyhledala vhodný místo asi půl kilometru od hlavního vchodu našeho milýho trutnovskýho zdravotnickýho zařízení. Vylezla jsem z auta a hned dostala facku od prudkýho větru smíchanýho s deštěm. "Vážně super," zabručela jsem při zamykání renoldíka, kterýho mám od osmnácti v polovičním vlastnictví.
V čekárně to bylo přecpaný chrchlajícíma, slintajícíma a smrkajícíma lidma, který mi - kromě svejch bacilů - věnovali nevraživý pohledy. Sedla jsem si na lavičku hned vedle dveří do ordinace a vzápětí vykoukl pan primář a jeho oči se setkaly s mým vyplašeným pohledem. "Tak pojď dál, Šárko," řekl mi neutrálním hlasem a mně se zježily chlupy na zátylku.
Tu místnost už znám docela dobře, i když jsem tam předtím byla jen dvakrát. "Odlož si tu šálu a vestu a posaď se," řekl primář tím samým hlasem a pokynul mi na prehistoricky vypadající židli, která byla strategicky umístěná v rohu, aby z ní nebylo úniku. Po krátkým pohovoru, ve kterým zjistil, co mě vlastně trápí, se mi podíval do krku, uší a nosu. K mýmu překvapení do mě nechtěl hned řezat, řekl jen, že jsou moje sliznice sice trochu víc prokrvený, ale nevypadá to nijak hrozně. Sestra mi dala žádanku (předtím mi musela asi třikrát vysvětlit,kam že mám jít a co mám dělat, protože jsem byla strachy bez sebe a nebyla jsem schopná ji úplně vnímat) a poslala mě na rentgen. Běžela jsem po schodech do nemocničního sklepení a byla šťastná, že jsem snad v pořádku a za chvíli půjdu domů, kde se budu několik dní válet, sledovat Black Books, a až mi bude dobře, vydám se zodpovědně do školy.
V čekárně na RTG bylo tak tucet důchodců. Chvíli jsem čekala a nenápadně pozorovala okolní pomalu umírající osazenstvo a přesvědčovala sama sebe, že to klapání protéz zní jen
v mý hlavě. Najednou se ze dveří po mý pravý ruce vyšourala vysoká žena s krátkejma hnědejma vlasama. "Jde někdo na rentgen?" zeptala se. Radostně jsem zamávala nad hlavou svojí žádankou, načež jsem ji položila do nastavený dlaně "paní rentgenující." Vzala mě s sebou do temný místnosti s bílejma deskama. "Sundej si sponky," řekla a ukázala na moji mastnou ofinu, která vypadala jakž takž nemastně právě díky oný pinetce. "Mam si sundat i řetízky z krku, když jsou na nich kovový části?" zeptala jsem se trochu ochraptěle. Ona se na mě podívala jako na úplnýho hlupáka. "Ne, řekla jsem jenom sponky," vypálila nepříjemně zvýšeným hlasem. "No tak promiň, ty krávo, že ti ten tvůj podělanej stroj nechci rozbít," pomyslela jsem si a mile se na ni usmála. Ona mi úsměv neoplatila. "Sedni si čelem k desce, dej bradu sem, taaak," diktovala mi a štelovala se mnou jak s něčím neživým. Nakonec jsem skončila s hlavou mírně zakloněnou a pusou otevřenou dokořán. V týhle poloze jsem zůstala asi dvě minuty, a když už to vypadalo, že mi hromadící se sliny přetečou přes okraj pusy, ozvalo se z rohu místnosti: "To je celý, pan doktor už má snímky u sebe, můžeš jít." Spolkla jsem ten malej uměle vytvořenej rybníček v mý ústní dutině, poděkovala a vypadla.
V čekárně ORL se to ani nehlo. A lidi se na mě dívali ještě nevraživějc než předtím. Nojo, jsem protekčák - primář je náš soused - ale kdybych věděla, co mě v jeho ordinaci bude čekat za několik minut, klidně bych si počkala a s úsměvem před sebe pustila úplně všechny, kdo se v čekárně nacházeli.
"Pojď dál," řekla sestra, když si mě všimla. Plná očekávání jsem vstoupila a na obrazovce počítače jsem uviděla rentgenovej snímek mý šklebící se lebky. Levá čelistní dutina byla krásně vidět. Ta pravá se ztrácela v něčem, co jsem odhadovala na tuhý cosi, co mi odtamtud nešlo vyšťourat, ačkoliv jsem se o to snažila fakt hodně. "No, Šárko, máš zánět dutin," oznámil mi primář a tvářil se, jako kdybych si za to mohla sama. "Budeme ti muset udělat punkci," dodal. Začala jsem panikařit a cejtila vzadu v krku pachuť začínajícího pláče. "A nešlo by to nějak jinak? Nějaký obklady nebo pilule nebo smrkání..." blekotala jsem zmateně. Doktor se sice tvářil chápavě, ale odpovědí mi bylo "Ne, nešlo," načež si natáhnul roušku a gumový rukavice, takový, jaký si lékaři ve filmech berou před operacema.
Opatrně jsem se usadila do křesla a tekoucí slzy si nenápadně otřela rukávem mikiny. Doktor mi zkušeně pomocí prazvláštního nástroje roztáhl pravou nosní dírku a začal ji vycpávat vatičkama. Příjemný to rozhodně nebylo, a já se začala pochopitelně dávit a kašlat a za chvíli mi z nosu tekla krev. V tý chvíli už jsem slzy ani neskrejvala a ze všeho nejvíc jsem chtěla, aby tam se mnou byla máma a držela mě za ruku. "Sakra," ulevil si doktor a vatičky potřísněný krví mi z nosu vytáhnul. Podal mi štos kapesníků a začal hledat nějakej jinej o nic míň sadistickej nástroj. "Krvácíš z nosu často?" ptal se. Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem nebyla schopná slov, ale to on neviděl, protože se přehraboval v nástrojích, tak se mě ptal pořád dokola a já pořád dokola vrtěla hlavou, ale nakonec ze mě přece jen vypadlo kňučivý "Neeee." "Budeme muset nejdřív tu cévku zatavit, takhle to přeci nejde." V žilách mi začalo proudit ještě větší množství adrenalinu, a kdyby okno po mojí pravý straně nebylo zamřížovaný, tak bych pravděpodobně odstrčila doktora na kolečkový židli, dostala se přes jeho stůl a z okna vyskočila, načež bych za pokřiku "Živou mě nedostanete!" uháněla k autu. Na tu věc, která zatavuje cévky, si moc dobře pamatuju z doby, kdy mi pitval jazyk. Měla jsem - vzadu, až u kořene tohohle orgánu - takovej nevábnej útvar. Nevědělo se, jestli je nebezpečnej, nebo ne, a proto ho bez skrupulí odšmiknuli a poslali na výlet do laboratoře. Jak je známo, jazyk je prokrvenej orgán, takže jsem krvácela jako prase na zabíjačce, a protože by bylo zašívání jehlou ještě míň humánní než předcházející procedúra, zvolil doktor ten míň mučivej způsob. Dvěma drátkama mi díru v jazyku seškvařil dohromady a mně připadalo, že všechny jeho umrtvovadla selhaly, což jsem dávala najevo hlasitým řevem.
No, každopádně mě k smrti děsila představa, že s tou věcí zas budu mít co do činění. Začla jsem doktora prosit, a kdybych před sebou měla místo, snad bych si i klekla na kolena a prosila se sepjatejma rukama. "To všechno takhle vzdáváš?" začal rafinovaně. "Když uděláme tu punkci, tak se ti uleví..." "Když já se toho strašně bojím," pípla jsem. "Tak to umrtvíme!" řekl nadšeně a než jsem stačila něco namítnout, zase mi roztáhl nosní dírku tím - teď už značně olezlým - kovovým nástrojem a začal mi tam pumpovat jakousi tekutinu. Já začala kašlat, protože mi to nosem teklo do pusy, a když se to setkalo s mejma chuťovejma pohárkama, myslela jsem, že se pozvracím. "Neprskejte na pana doktora! napomenula mě pohoršeně sestra. "Pardon," zahuhlala jsem, zatímco jsem plivala všechny možný tělní tekutiny do plastový misky ve tvaru ledviny, kterou jsem k tomuhle účelu dostala. Primář zatím seděl se založenejma rukama ve svý židli a mlčky mě pozoroval. Po chvíli se zeptal: "Už cítíš, jak ti trne ret?" "Fpíš jafyk," odpověděla jsem a od slz promáčenym rukávem si utřela slinu, která nenápadně vyklouzla z mýho levýho koutku. "No, tak jdeme na to," řekl, a já se bála o trochu míň, protože jsem opravdu cejtila, že necejtím. Strčil mi ty dva plíšky do nosu a já hrůzou zavřela oči. "No, a je to." "Fo?" podivila jsem se. Ani jsem si toho nevšimla. Trochu se usmál, ale potom mi znovu bez zeptání roztáhl nosní dírku studeným nástrojem a nastříkal tam další půllitr hnědě zbarvený vody určený na umrtvení. Dávila jsem se a většinu jsem toho spolkla, protože mi - kvůli předchozímu umrtvení - nešlo plivat. Chvíli jsme čekali a měřili si jeden druhýho. "Nemůfe mě vaf někdo drfet?" zeptala jsem se a připadala si, jako kdyby mě do rtů píchnulo několik desítek rozzuřenejch včel. Nikdo mi neodpověděl, sestra mě čapla za hlavu a já pevně sevřela opěradlo židle. "Klidně si zavři oči," řekl primář soustředěným hlasem. Já je ale zavřít nechtěla. Trochu jsem se bála, že už je nikdy neotevřu. Podívala jsem se na věc v jeho rukou. Držel kanylu, takovou tu tlustou, jak se s ní píchaj piercingy (0,6 mm, možná i větší), na který byla připojená dlouhá hadička vedoucí k obrovský stříkačce, která mohla bejt - bez přehánění, přísahám - 20 centimetrů dlouhá. Tlak sestřinejch rukou na mojí hlavě zesílil a já pro svoje vlastní dobro přece jen zavřela oči. A odpusť nám naše viny... pomyslela jsem si, když jsem vytušila, že mám kanylu v nose. Zaregistrovala jsem někde uvnitř malý píchnutí. "Ufff?" zeptala jsem se s nadějí. "Nějak to nejde," řekl doktor a jeho hlas zněl jako hlas někoho, kdo právě valí těžkej menhir do kopce se sklonem aspoň 45°. Zaznamenala jsem tlak na vnější stranu nosu, pokoušela jsem se uhnout, začaly mi zase týct slzy a setřiny ruce mi mačkaly spánky - snažily se přimět moji hlavu, aby se neodkutálela pod doktorův stůl. Najednou se ozvalo hlasitý křupnutí, něco jako nadpozemsky velikej suchej rohlík, kterej se zlomil uprostřed mý lebky, nebolelo to, ale bylo to nechutný a nepříjemný, a i když jsem čekala, že začnu ječet, vydala jsem jenom takový chlapský zavrčení. Myslim, že jsem si tim zachránila poslední špetku důstojnosti.
Pak už to šlo rychle, doktor se chopil stříkačky a zmáčknul píst, načež mi do mý čelistní dutiny, který bylo docela drsně narušený soukromí, začaly proudit mililitry nějakýho průhlednýho hnusu. Já u toho instinktivně vydechovala, což vydávalo bublavej zvuk - hudební doprovod k odchodu všech ošklivejch věcí z mýho těla. Náhle se v mym zornym poli objevil uchošťour a ruka v rukavici na něj počala namotávat odpornej žlutozelenej hlen, kterej následně vecpala do zkumavky. "To pošleme na rozbor," řekl někdo, jako kdyby se snažil ospravedlnit, že mi bere mýho společníka, kterej se mě tak dlouho a pevně držel. Potom primář vyměnil velkou stříkačku za malou, ve který bylo antibiotikum.
Už ani nevim, jak se ta věc dostala z mýho nosu, ale najednou mi na obličeji přistálo několik kapesníků a já do nich za stálýho pofňukávání krvácela. Předklonila jsem se, zhluboka dejchala a snažila se nepropadnout hysterickýmu záchvatu. "Neomdlíš nám tady?" zeptala se sestra a zněla trochu vyděšeně. "Neee," zahuhlala jsem a sedla si na lehátko naproti mučící stoličce, která mě doteď straší ve snech. Rozklepanou rukou jsem napsala svýmu příteli Jakubovi rychlou esemesku a prosila ho, aby pro mě došel a odvezl mě domů. Doktor i sestra do mě mezi tím něco hučeli, dostala jsem lékařskou zprávu a byla jsem spravena o tom, co mám a nemám dělat. Taky mi napsali antibiotika, během posledních dvou měsíců už třetí. Malátně jsem se s tím vším - a se štosem zakrvácenejch kapesníků - vypotácela na chodbu, ve dveřích jsem se otočila, poděkovala, rozloučila se a pak za sebou zavřela. Na osazenstvo čekárny jsem vrhla pohled, kterej měl říkat: "nakonec jste rádi, že jste nešli přede mnou, co?" A na nejistejch nohách jsem se vydala po schodech dolů.
Jakub za chvíli přišel k nemocničním dveřím a já ho objala. Pošeptal mi do ucha skvělou nabídku - chtěl mi koupit gumový medvídky, prej za statečnost. Když se na to podívám zpětně, musela jsem mezi regálama se všema těma různorodejma sladkostma vypadat jako ubulená oběť domácího násilí.
 


Komentáře

1 Aleš Palla Aleš Palla | 4. prosince 2016 v 16:16 | Reagovat

seš píča

2 notakchlape notakchlape | Web | 4. prosince 2016 v 17:57 | Reagovat

[1]: No tak, chlape!

3 Honza Honza | 4. prosince 2016 v 19:53 | Reagovat

Ok, tak tohle je dokonalý popis, vážně jsem se celou dobu bavil. :D

4 Starková Starková | E-mail | Web | 10. prosince 2016 v 15:29 | Reagovat

Tak lehce sepsaný nepříjemný prožitek jsem už dlouho neviděla: Najs <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama