Podtržená

11. října 2018 v 11:15 | Šaras |  Spíš texty
Ve škole mě učej
o zrcadlovejch kompozicích
květomluvě symbolice barev
o významech tak hlubokejch
že se točí hlava
důmyslně skrytejch ve
zdánlivejch banalitách
Já bych chtěla sežrat svět
i se všema jeho drogama
špinavejma ulicema olejovejma skvrnama
starejma psama prudérníma ženskejma
bejvalejma svejch bejvalejch
s řeznejma ránama a třema stehama
s jizvama na stehnech a
mělkejma nádechama
- prostě tim všim
co dokáže bejt krásně odporný
A můj jedinej se pochechtne
když kouká na
blbej seriál s Jiřím Langmajerem
utrousí
že některý věci nemá cenu dělat
když v nich nejseš
nejlepší
Beru si to osobně
Jdu spát
 

třetího září

4. září 2018 v 19:59 | Šaras |  Spíš deníček
řikaj mi, že jsou to základy, na kterejch budu nadále stavět a že je to nutný a nezbytný. mně ale přijde, že stavim základy v rozbouřenym jezeře, jehož vlny mi moje nestabilní zdi z rybinou nasáklejch valounů každou chvíli shoděj. nechávám se nýst černejma vlnama a překážky překonávám s nevolí, takže z dosaženejch cílů nikdy nemam radost, ani se mi neuleví, protože s každym zdolanym úskalim se jich oběví 10 těžších. řikaj mi, ať se realizuju, ať kreslim a píšu, ale já na konci dne, když se vrátim z práce, za kterou mi přidělili finanční odměnu v nebeský výši 68 ušmudlanejch kaček na hodinu, nemam sílu si ani uvařit pořádný jídlo. připadám si stará, nemam sex, protože jsem na to moc utahaná a pravidelně usnu v půl desátý u seriálu na gauči. celá tahle jízda, o který jsem před dvěma lety prohlásila, že to bude nejdivočejších a nejlepších 10 roků mýho života, skončila ještě dřív, než stihla začít. nepomáhaj tomu propitý noci, příležitostný braní drog a ani třískání pěstma do odřenýho povrchu mý pronajatý litinový vany. myšlenky se mi pořád toulaj po lesích, kterejch jako bych se vzdala odstěhovánim se do šedivý čtvrti, která je trochu hezká jen kvůli velkýmu množství olejovejch skvrn a toulavejch koček. všechno mi připadá nedosažitelně daleko, i když čas letí jak zběsilej a ten rok, kterej se za chvíli přeleje, snad nemoh trvat 12 měsíců. chci tim říct, že čas vůbec nemá vliv na můj vývoj, připadá mi, že stojim někde mimo a nic nezažívám přímo, jako by mi všechno bylo jen zprostředkovaný, přičemž jsem za ty léta natolik paralyzovaná, že to sklo, za kterym se všechno odehrává, nedokážu rozbít.

Rozházená

29. března 2018 v 8:24 | Šaras |  Spíš texty
Narušils můj život nicky
svym čůrákem ikonickym.
Na všechno, co mi kdy bylo svatý
vytaženej chrchel z paty.

Náhrobky a dlouhý stíny,
dva, tři prsty do vagíny.
Neměj mi tenhle vzkaz za zlý
včera se mnou, dneska zas s Lee.

Vim, že byť chci sebevíc,
nikdy nebudu tak týct
nebo mít tak velký voči,
ani zídku nepřeskočim.

Nezbejvá než popřát štěstí,
na patě se otočit,
do zdi párkrát třísknout pěstí,
vaši fotku pomočit.
 


titulek článku nesmí být prázdný

11. září 2017 v 10:48 | Šaras |  Spíš texty

po ránu místo objetí
blití z hladu
v chladu
mýho pokoje
tak co to je
mezi čtyřma stěnama
mrdám co je nad náma
s chutí nočních můr
ještě na jazyku
jen tak ze zvyku
šeptám tvý jméno
a ozvěna mi ho vrací
v pokroucení
co je
i není
skutečný
tak seber se
a uteč
(k ní)

Otazníky

22. června 2017 v 10:58 | Šaras |  Spíš texty
/2014
Sedíme naproti sobě. Z našich cigaret stoupá modrošedej kouř a mizí až u stropu. Místnost je v oparu, opar na rtu, z repráku v rohu nenáilně kvílí nakřáplej hlas vyhaslý glamrockový hvězdy.
Zlatohnědý záblesky, setkáváme se očima, ve kterejch jsou velký otazníky... Naše hlasy ani jednou nerozvibrovaly okolní těžkej vzduch. Zapaluju si o umírající vajgl novou cigaretu a moje společnost dělá to samý.
Váhavě a nepřítomně k sobě natáhnem ruce. Bříška prstů se dotknou, ruce se chvějou po setkání se studenou prázdnotou, přetlačujem se, supíme na sebe, když v tom padá na zem a rozbíjí se na milion kousků.
Jsem zase sama. Se sedmi rokama smůly.

Pupeční šňůra

31. března 2017 v 19:37 | Šaras |  Spíš texty
Cejtim se přiškrcená na pupeční šňůře mý matky:
"Hmotný statky nenabejvaj pro tebe reálný ceny?!
Chop se svý role ženy,
jdi k plotně, ploď děti,
čas, vole, letí.
Horem dolem informace,
všichni maj za A a ty... nejlíp za C?
Budeš chodit do práce,
splácet,
se trmácet,
starat se o svýho přítele,
co bude hloupej a při těle.
Seš celá kyselá, přeju si jen
abys z mejch očí zmizela."
Dle svýho názoru je máma v právu,
moc dobře ví, že kouřim trávu,
ta totiž prej může za všechno.
Brácha taky hulil a teď
šňupe piko a chodí na techno.
Kdybych prej nekouřila brka,
nebyla bych vzteklá suka.
A za radost může taky konopí,
vytáhne tě ze sraček a pak tě do nich potopí.
I tak si ale nejsem jistá,
jestli má cenu zůstat čistá -
zkoušela jsem nepít, nehulit, nekouřit, zdravě jíst a cvičit jógu
a stejně jsem se chtěla zabít, byť jsem měla na čele o dva beďary míň.
Tak
nevim.

Řehtací

19. března 2017 v 14:36 | Šaras |  Spíš texty
/2013

Stojím nahá uprostřed pole
bosý nohy mi chladí studená a měkká hlína
listy kukuřice zakrejvaj místa
který se tak moc
bojim někomu ukázat
maska koně kterou mam na hlavě
se stydlivě šklebí
oči upřený k zemi
jsem jen dalším z tvých koní
jedna z mnoha
a přitom
se cítím vyjímečně
jako nikdy předtím.

Nezáří

19. ledna 2017 v 21:56 | Šaras |  Spíš texty
/Září 2016


Hořkost v puse a celym těle, dobře známej pocit. Knedlík v krku, zatínáš zuby a snažíš se tim potlačit poraženecký slzy. A hlasy v hlavě řvou... Zase jsi to posrala, zase jsi nebyla dost dobrá. Mezi popraskaný rty vsuneš cigáro, i když víš, že po takový době nekouření ti po něm bude akorát blbě, potáhneš, kouř dráždí plíce, přemáháš jistý nutkání si rozpálenou špičku přitisknout na předloktí v marný naději, že bolest přebije bolest.
Ve vzpomínkách se vracíš o pár tejdnů zpátky, byly asi tři ráno a vy jste šli kolem Olšanskejch hřbitovů, držel tě za ruku a tobě to všechno připadalo neskutečný... Míjeli jste kostel, byl zespodu přisvícenej halogenovejma lampama a na travnatejch plochách kolem něj prskaly zavlažovače. Do chladnýho vzduchu řekneš polohlasem pár horkejch slov: "Víš... Já se vždycky chtěla líbat v dešti." Jen stiskne tvoji ruku a rázně vykročí k místu, kde se dvě trysky zavlažovačů setkávaj. Zastaví se naproti tobě a ty v tý chvíli nemáš sílu se mu podívat do očí. Tváře ti hořej, pozoruješ špičky vašich bot, jak se dotýkaj, pak ti konečky jeho prstů lehce přejedou po krku směrem nahoru, zatlačej na okraj čelisti, ty zvedneš hlavu, ani se nestačíš nadechnout a celej vesmír se smrskne jen na jeho rty, na studenej kovovej kroužek a možná na vodu, která ti smáčí kapucu, vlasy, batoh... Šeptáš do těch nádhernejch rtů, že to je idiot, že budeš mít mokrý a studený nožičky a určtě budeš nemocná, aniž bys věděla, že ti o pár desítek minut pozdějc bude pekelný horko, že do sebe budete zapletený tak, že nebudeš mít ponětí, kde tvý tělo vlastně začíná a končí, dokud vás od sebe násilně nerozerve ten starej zmetek čas.
A pak můžeš hodiny sedět v autobuse, pozorovat měnící se krajinu, slunce, co přes mraky kreslí křivý stíny a mít ty nejsladší představy na světě, doma můžeš bejt celá zabalená do vzpomínek na těch pár chvil, kdy sis myslela, že něco máš, ale realita má ostrý zuby a ty to víš. Rve s nima tvý malý království, co sis kolem sebe upletla, až ti zbyde jen hromada potrhanejch nitek, který se ti zamotaj do tkaniček od bot a nepustěj tě z místa. Nemůžeš dělat nic, jen stát, kouřit jedno hnusný cígo za druhym a podporovat tak hořkou pachuť slz.

Úvaha nad problémem

10. prosince 2016 v 11:53 | Šaras |  Spíš texty
/2015, úkol do semináře tvůrčího psaní

Připadám si, jak kdybych padala po zádech do temný propasti a napořád bych měla bejt obklopená jen svejma myšlenkama, vzpomínkama a klaustrofobickou panikou. Cejtim, jak se propadám každej den hloubějc. Cejtim pohled smrtky na svejch zádech, stojí v koutě a do rytmu mýho pláče chrastí plechovkou naplněnou zubama. Kosu nemá, vyměnila ji za pár dávek pika, je jí jedno, že se ničí, ví, že nemůže umřít, protože nebyla nikdy živá. V chemický euforii líbá všechny lidi kolem sebe, ty padaj na zem, na rtech maj ještě hořkou pachuť svejch životů, který stály za hovno, a já vim, že můžu bejt další na řadě. Schovávám se před ní v barech za sklenice s alkoholem, snažim se ji vyhnat cigaretovým kouřem, zapomínám na ni pokaždý, když mi v hlavě exploduje modrej vesmír orgasmu, ale ta mrcha je vytrvalejší, než jsem čekala.
V noci nemůžu spát, převaluju se a za neutuchajícího vrzání kovovejch nohou mý postele přemejšlim, jaký to bude, až se potkáme tváří v tvář.

Pocity odpadkového koše

9. prosince 2016 v 23:08 | Šaras |  Spíš texty
/2015, úkol do semináře tvůrčího psaní

Odpadkovej koš... Nebo popelnice. To je moje mysl. Cejtí se vopuštěně a vošuntěle, špinavě a jako věc, se kterou ostatní bytosti nechtěj mít, pokud možno, nic společnýho.
Hnijou v ní pocity, kapesníky potřísněný rozmanitejma druhama tělních tekutin, plány, který se nikdy neuskutečněj, zmuchlaný papíry s textama a skicama, nekompletní sbírka mejch mléčnejch zubů, cizí temný tajemství, ostrý předměty, jedna ponožka, co není moje anebo rezavý klíče, jejichž dveře už dávno někdo spálil.
Ty jseš jako můj popelář. Objevíš se jednou za čas a sdílíš se mnou pár mrzkejch chvil plnejch dotyků a slov, který ve finále neznamenaj vůbec nic, protože mě zas necháš stát na tom samym místě a já jsem, až na těch pár cárů, který dřív možná něco znamenaly, úplně prázdná.

Kam dál